Advokáti
JUDr. Jan Mach
Mgr. Aleš Buriánek
MUDr. Mgr. Dagmar Záleská

zdravotnické právo - právní zastupování lékařů

Ústavnost povinného očkování potvrzena Ústavním soudem

(Článek byl uveřejněn v časopisu TEMPUS MEDICORUM)

Dlouhou dobu byla předmětem četných polemik mezi odbornou i laickou veřejností otázka, zda je povinné očkování slučitelné se základními ústavními principy a základními lidskými právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem ČR. Ačkoliv k této problematice se již dříve vedle Nejvyššího správního soudu vyjadřoval ve svém rozhodování i Ústavní soud, zcela jednoznačně byla ústavní konformita povinného očkování vyjádřena až nejnovějším nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 27.1.2015 sp. zn. Pl. ÚS. 19/14. Tímto nálezem Ústavní soud zamítl návrh stěžovatelů (rodičů nezletilého dítěte), jímž se domáhali zrušení ustanovení § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, které jednak stanoví obecné podmínky provádění povinného očkování a současně zakládá zmocnění Ministerstva zdravotnictví ČR k vydání prováděcího právního předpisu upravujícího mimo jiné i členění očkování a bližší podmínky provádění očkování (tímto předpisem je vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem). Zamítnut byl i souběžný návrh stěžovatelů na zrušení ustanovení § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jež jako přestupek vymezovalo porušení zákazu nebo nesplní povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění.

V rámci ústavní stížnosti, o níž Ústavní soud rozhodoval, bylo brojeno proti sankcionování rodičů nezletilého dítěte za to, že odmítli splnit svou povinnost uloženou jim zákonem o ochraně veřejného zdraví, tedy zajistit pravidelné očkování svého dítěte. O pokutě, která těmto rodičům byla uložena ve správním řízení, nejprve rozhodoval Městský soud v Praze. Ten oprávněnost uložení pokuty v uvedeném případě potvrdil. Stejného názoru byl následně i Nejvyšší správní soud, který svým rozhodnutím ze dne 17. 1. 2014 č. j. 4 As 2/2013-75 kasační stížnost rodičů proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze zamítl.

Ústavní stížnost proti oběma uvedeným rozhodnutím soudů ve správním řízení byla opřena především o tvrzené porušení Ústavy České republiky, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, když dle názoru stěžovatelů byla povinnost podrobit se stanoveným druhům očkování (tedy i sankce za porušení této povinnosti) v rozporu se základními ústavními principy a základními právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem.

Rodiče nezletilého dítěte ve své stížnosti, jíž se domáhali kromě zrušení napadených rozhodnutí správních soudů i zrušení příslušných částí právní úpravy zákona o ochraně veřejného zdraví a zákona o přestupcích, poukazovali zejména na princip zakotvený v článku 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tedy, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, jakož i na článek 4 Listiny, dle nějž mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Ze strany stěžovatelů byla v této souvislosti uplatněna takzvaná výhrada zákona, v jejímž rámci dovozovali, že povinné očkování je tak významným zásahem do základních práv pacienta, že i to, proti kterým nemocem a do kdy je osoba povinna se očkování podrobit, musí stanovit přímo zákon, nikoliv jen „pouhá“ vyhláška ministerstva.

Stěžovatelé dále namítali, že stávající právní úprava povinného očkování naráží i na Listinou zaručené právo na nedotknutelnost osoby, zachování lidské důstojnosti, ochranu soukromí, vlastnictví, svobodu myšlení a svědomí, ochranu zdraví a rodičovskou výchovu a péči. V tomto směru byla argumentace vedena tak, že přístup rodičů k očkování jejich dětí je vždy projevem jejich vnitřního přesvědčení a ústavně garantovaného práva, když v případě pravidelného (nikoliv mimořádného) očkování zdravé osoby nemůže - již ze své podstaty - nikdy převážit jiný zájem nad respektem ke svobodě myšlení a svědomí rodičů a fyzické integritě nezletilého dítěte. Ve stížnosti bylo poukazováno i na to, že v případě pravidelného očkování převažuje zájem na šetření práv jednotlivce nad zájmem veřejným.

Ústavní soud v samotném odůvodnění svého nálezu výstižně shrnul argumentaci stěžovatelů tak, že stěžovatelé brojili proti napadené právní úpravě v několika směrech. Především jí vytýkali absenci úpravy rozsahu a způsobu povinného očkování přímo v zákoně, ač se tato úprava bezprostředně dotýká základních práv a svobod osob očkovaných i jejich rodičů. Podle jejich názoru také nemá být očkování proti přenosným nemocem stanoveno jako povinné, především vzhledem k epidemiologické situaci v České republice a srovnatelnému stavu v ostatních evropských zemích. Současně stěžovatelé namítali, že správní orgány a správní soudy při ukládání pokuty nepřihlédly ke konkrétním okolnostem jejich případu, a to zejména k důvodům, pro něž neposkytli součinnost nezbytnou pro očkování nezletilé.

S obsahem ústavní stížnosti, v níž byly obsaženy argumenty, které lékaři běžně slýchávají (byť zpravidla v méně sofistikované podobě) od rodičů nezletilých dětí, kteří očkování svých dětí odmítají, se Ústavní soud v odůvodnění nálezu vyrovnal velmi podrobně a do všech důsledků.

Pokud jde o shora zmíněnou „výhradu zákona“, pak plénum Ústavního soudu došlo k přesvědčivému závěru, že k porušení této výhrady v rámci právní úpravy povinného očkování nedošlo, když za pomoci jazykového i systematického výkladu lze dle Ústavního soudu oprávněně dovodit, že text ustanovení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví je dostatečně jasný a srozumitelný a vyplývají z něj spolehlivě základní atributy a meze právní úpravy povinného očkování proti infekčním nemocem. Zmocnění, jež je v zákonné úpravě poskytnuto prováděcí vyhlášce Ministerstva zdravotnictví za účelem regulace podrobností spjatých s realizací povinné vakcinace, využívá podzákonná norma v daných mezích, aniž by zasáhla do skutkové podstaty obsažené v podstatných znacích v zákoně. Nedošlo tedy k legislativnímu zásahu do garancí poskytnutých nositelům základních práv a svobod v čl. 4 odst. 1, 2 Listiny.

Jak se uvádí i v tiskové zprávě, kterou Ústavní soud při vědomí precedentní povahy svého nálezu k jeho uveřejnění vydal dne 23.2.2015, soud v rámci přezkumu ústavnosti § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví provedl test omezení základního práva, jenž aplikoval na nezbytnost limitace práva na nedotknutelnost osoby zákonnou úpravou institutu povinného očkování. Uzavřel, že oproti argumentům stěžovatelů je v českých i mezinárodních pramenech a doporučeních k této problematice kladen důraz na požadavek uskutečnění programů veřejného očkování včetně dětské imunizace, a to za účelem minimalizace šíření infekčních nemocí v zájmu ochrany veřejného zdraví. Úprava institutu povinného očkování, jež je plně v kompetenci vnitrostátního zákonodárství, slouží realizaci tohoto požadavku. Test tedy vyzněl ve prospěch stávající právní úpravy. Takto Ústavní soud vyvrátil i námitky stěžovatelůtýkající se jimi tvrzeného nepřípustného zásahu do práva na nedotknutelnost osoby, zachování lidské důstojnosti, ochranu soukromí, vlastnictví, svobodu myšlení a svědomí, ochranu zdraví a rodičovskou výchovu a péči.

Své rozhodnutí o ústavně právní nezávadnosti právní úpravy povinného očkování doprovodil Ústavní soud i poukazem na to, že prostor pro tuto úpravu je národním úpravám dán i v rámci článku 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, když tento prostor nebyl v případě povinného (pravidelného) očkování, které stížnost napadá, nijak překročen.

Nález zjevně zohlednil i to, že ve vyjádření Ministerstva zdravotnictví ČR k ústavní stížnosti stěžovatelů vedené pod sp. zn. I. ÚS 1253/14 (projednávané jako konkrétní případ mimo ústavněprávní kontrolu zákona samostatně) se statisticky dokládá podstatné snížení či vymizení nemocnosti poté, co bylo u infekčních nemocí přistoupeno k povinnému preventivnímu očkování. Jako příklady jsou uvedeny spalničky. Odhlédnuto od tohoto aspektu rozhodování soudu je na tomto místě třeba připomenout, že právě v souvislosti s velkým výskytem spalniček v Německu, se v rámci diskuze o právní úpravě očkování i u našich sousedů uvažuje o tom, že povinné očkování bude znovu zavedeno.

K zamítnutí návrhu na zrušení ustanovení § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích (tedy návrhu na zrušení přestupku spočívajícího v porušení zákazu nebo nesplní povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění) Ústavní soud konstatoval, že důvodem jeho zamítavého rozhodnutí je již sám věcný záběr skutkové podstaty přestupku, kterou stěžovatelé žádali zrušit. Jak je patrné ze znění zákona o ochraně veřejného zdraví, nesplnění povinnosti či zákazu v souvislosti s povinnou vakcinací tvoří jen část této skutkové podstaty.

O konzistenci přístupu Ústavního soudu k otázkám týkajícím se legitimity požadavku na podřízení osobního zájmu osob, které se mají podrobit očkování, veřejnému zájmu na ochraně veřejného zdraví konečně svědčí i další nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 16/14, jímž byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, tedy návrh na vypuštění textu: „předškolní zařízení mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci“. I závěry tohotorozhodnutí plně reflektují principy nálezu sp.zn. Pl. ÚS. 19/14 sumarizované níže.

Kromě zmíněného precedentního dopadu nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS. 19/14 není jistě bez zajímavosti, že soud se v předmětném nálezu věnoval i úvahám týkajícím se možné budoucí změny právní úpravy občanského zákoníku, která by dle jeho názoru měla zahrnovat i případnou odpovědnost státu za negativní následky očkování na zdraví pacientů.

Závěrem zbývá jen shrnout, že nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 19/14 a Pl. ÚS 16/14 budou mít pro oblast očkování tyto zásadní důsledky:

institut povinného očkování zakotvený v § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví zůstává v právním řádu zachován beze změny;

Ministerstvo zdravotnictví je oprávněno i nadále vydávat podzákonné prováděcí právní předpisy, které budou upravovat mimo jiné i to, proti jakým nemocem a do kdy je osoba povinna se očkování podrobit;

zůstává nedotčena odpovědnost rodičů za to, že jejich dítě se stanovenému očkování podrobí, když porušení této povinnosti je i nadále definováno jako přestupek; v případě očkování ve stanovených případech má veřejný zájem na ochraně veřejného zdraví přednost před osobními zájmy očkovaných osob či jejich zákonných zástupců;

předškolní zařízení mohou přijímat pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní, nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci.

Popsaný nález Ústavního soudu je třeba hodnotit pozitivně, neboť nově vnesl zcela nezpochybnitelnou právní jistotu do oblasti zdravotnického práva, která dosud byla opakovaně zpochybňována zejména ze strany osob podléhajících povinnosti podrobit se očkování či jejich zákonných zástupců.

Plný text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 19/14, kterému je věnována tato informace, je k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu: www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/Pl._US_19_14_an.pdf. Nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 16/14 je pak k nahlédnutí na http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/Pl._US_16 _14_an.pdf.

Mgr. Aleš Buriánek





Žaloby o náhradu škody na zdraví

Právní zastupování v řízeních o žalobách o náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění, ztrátu na výdělku, účelné náklady spojené s léčením, o jednorázové odškodnění pozůstalých; jednání s pojišťovnami, mimosoudní dohody

Založení a převod lékařské praxe, prodej lékařské praxe a převody zdravotnických zařízení na s.r.o.

Příprava všech podkladů nezbytných pro založení lékařské praxe jako společnosti s ručením omezeným, podání návrhu na zápis do OR, komunikace s OR, příprava smlouvy o prodeji lékařské praxe. Právní pomoc při převodech lékařských praxí mezi fyzickými osobami

Žaloby na ochranu osobnosti

Právní zastupování v řízeních o žalobách o omluvu a náhradu nemajetkové újmy v penězích z titulu práva na ochranu osobnosti

Obhajoba lékařů (zdravotníků) v trestním řízení

Všechna podání v trestním řízení, účast při úkonech trestního řízení (výslech lékaře, svědků, znalců, prostudování trestního spisu, účast na hlavním líčení, veřejném zasedání)

Spory lékařů (poskytovatelů zdravotních služeb) se zdravotními pojišťovnami

Právní zastupování ve sporech o uplatnění regulačních srážek za léky či vyžádanou péči, ve sporech o úhradu zdravotních služeb; vypracování návrhů na smírčí jednání, posuzování úhradových dodatků a smluv se zdravotními pojišťovnami

Komplexní právní služby poskytovatelům zdravotních služeb (nemocnicím, soukromým lékařským praxím)

Plný právní servis, zastupování v soudních sporech, správních řízeních, příprava a posuzování smluv, vnitřních předpisů atp.

Právní zastupování lékařů (zdravotníků) v pracovních sporech

Právní zastoupení ve sporech o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o mzdové (platové) nároky zaměstnanců, náhradu škody, či ve věci kvalifikačních dohod

Publikační a přednášková činnost v oblasti zdravotnického práva (medicínského práva)

Realizace kvalifikovaných odborných přednášek, seminářů, příprava článků a rozsáhlejších odborných publikací v oblasti zdravotnického práva