Právní postavení českého lékaře
(Článek byl uveřejněn v časopisu TEMPUS MEDICORUM)
Tento týden jsem dokončil a odevzdal nakladatelství Grada knihu „Lékař a právo“, která má být zcela praktickou příručkou pro lékaře a zdravotníky. Je vydávána po dohodě mezi Českou lékařskou komorou a nakladatelstvím Grada. Snažíme se, aby byla k dispozici již delegátům letošního sjezdu České lékařské komory. V této souvislosti jsem se nutně musel zamýšlet nad právním postavením českého lékaře.
Necítím se kompetentní hodnotit společenské, ekonomické, či jiné postavení českých lékařů. Dovolím si pouze poznamenat, že podle všech průzkumů veřejného mínění stojí lékaři vždy na úplné špičce povolání, kterých si lidé nejvíce váží, a společenské ocenění českého lékaře je tedy vysoké. Na druhé straně ekonomické ohodnocení jeho práce tomuto vysokému společenskému ocenění v České republice naprosto neodpovídá. Země Evropského společenství vedou diskusi, zda průměrný lékař v jejich zemi má za svou práci odměnu ve výši pětinásobku nebo „pouze“ trojnásobku průměrné odměny občana za práci v příslušné zemi. Srovnání v českých poměrech by dopadlo asi žalostně. Podle mých poznatků je mzda absolventa lékařské fakulty bez praxe přibližně o 10 000,- Kč nižší, než je průměrná mzda v České republice. Mzda plně kvalifikovaného lékaře se specializovanou způsobilostí, nebereme-li v úvahu odměnu za ústavní pohotovostní služby a osobní ohodnocení, které je nenárokovou složkou mzdy, odpovídá podle mých poznatků průměrné mzdě v České republice. Myslím, že již dvacet let lékaři čekají, kdy se toto konečně změní.
V souvislosti s vydáním malé knihy, spíše jen praktické příručky „Lékař a právo“, si dovolím zamyslet se zde pouze nad právním postavením českého lékaře, přičemž pochopitelně toto zamyšlení nemůže být komplexní a nemůže postihnout zdaleka všechny aspekty. Uvedu alespoň ty, které považuji za nejzávažnější.
Kriminalizace lékařů v Čechách.
Není týden, aby se na právní kancelář České lékařské komory, nebo i na mou advokátní kancelář, neobrátil alespoň jeden lékař, proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání. Pozor – nemám na mysli, že na něho bylo podáno trestní oznámení. Trestních oznámení je podáváno mnoho a nejen na lékaře. Mám na mysli situaci, kdy lékař je policejním orgánem obviněn ze spáchání trestného činu, zpravidla ublížení na zdraví nebo usmrcení z nedbalosti a je proti němu již vedeno trestní stíhání. Kriminalizace lékařů v Čechách má podle mého odhadu stále vzrůstající trend. V zemích západní Evropy a ve Spojených státech amerických je patrně mnohem více žalob na lékaře a zdravotnická zařízení, ale tendence ke kriminalizaci lékařů zde není, byť případy trestního stíhání lékařů zde pochopitelně také existují, ale podle mých poznatků v podstatně menší míře než u nás. Proč český občan dává přednost trestnímu oznámení před „civilní žalobou“?
Odpověď je podle mého názoru jednoduchá – je to mnohem levnější. S podáním žaloby je spojena odměna advokátovi, riziko, že v případě neúspěšné žaloby bude žalobce hradit nejen soudní poplatek, ale i náklady znaleckých posudků a právního zastoupení protistrany. V trestním řízení toto nehrozí. Expertní posouzení případu je provedeno na náklady státu, a pokud výsledky nasvědčují, že by žaloba o náhradu škody mohla být úspěšná, může být vždy na základě výsledků trestního řízení uplatněna. Proč tedy riskovat prohru u soudu a úhradu nákladů? Pochopitelně v některých případech je příčina složitější a spočívá spíše v psychologických důvodech. Tomu, kdo podává trestní oznámení, nejde ani tak o peníze, jako o „skalp lékaře“, o kterém je přesvědčen, že zavinil jeho neštěstí.
Na počátku každého případu trestního stíhání lékaře bývá zpravidla znalecký posudek jeho kolegy, který zhodnotil jeho práci tak, že to vedlo policii k rozhodnutí lékaře trestně stíhat. Nejde mi samozřejmě o to, aby soudní znalci nebo zpracovatelé ústavních znaleckých posudků, za každou cenu psali posudek ve prospěch lékaře. Znalecký posudek nesmí být nepravdivý. Na druhé straně je s podivem, když posléze z dalších znaleckých posudků vyplyne, že posouzení původního soudního znalce, které vedlo k trestnímu stíhání lékaře, bylo nekompetentní, neobjektivní a nesprávné. Takových případů by bylo možno dokumentovat desítky, v řádu let možná i stovky. Mnohdy znalci a členové znaleckých komisí neznají ani stanovisko samotného lékaře, jehož práci posuzují, ani nevědí nic o podmínkách, ve kterých pracoval, stačí jim zdravotnická dokumentace, někdy dokonce jen její „torzo“ a zcela suverénně sepíší znalecký posudek, který automaticky vede k trestnímu stíhání lékaře. K tomu někdy přispívá i současná, ne zcela šťastná, definice pojmu lege artis, podle které jsou zdravotnická zařízení povinna poskytovat zdravotní péči na úrovni současných dostupných poznatků lékařské vědy.
Co s tím?
Neuvážené znalecké posudky, které byly příčinou kriminalizace lékařů, vedly vedení a právní kancelář České lékařské komory k uspořádání kongresu na toto téma, kterého se zúčastnili přední soudní znalci, předsedové odborných lékařských společností, dva předsedové senátu Nejvyššího soudu ČR, ředitel odboru Nejvyššího státního zastupitelství a ředitelka odboru Ministerstva zdravotnictví. Následovalo vydání sborníku, ve kterém byla obsažena vystoupení nejvýznamnějších účastníků kongresu a přijatá doporučení. Z vlastní praxe mohu konstatovat, že tento kongres významně přispěl k podstatně zodpovědnějšímu přístupu soudních znalců. Mnozí lékaři – soudní znalci mi říkali, že až poté, kdy si prostudovali závěry kongresu a některá vystoupení předních právníků a lékařů, si uvědomili, že k úkolu vypracovat znalecký posudek je třeba přistupovat jinak. Někteří se mnou i konzultovali, jak správně formulovat závěry znaleckého posudku tak, aby to skutečně odpovídalo tomu, jak je lékař-znalec odborně cítí a aby formulace nevyzněla nešťastně. Mohu rovněž konstatovat, že sborník z kongresu České lékařské komory o znalecké činnosti ve zdravotnictví, plně využívám při výuce soudců a státních zástupců na Justiční akademii a velmi často s ním argumentuji i u soudních jednání.
Další kongres České lékařské komory, konaný v roce 2010 k problematice nového trestního zákoníku, na kterém vystoupil i předseda trestního senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. František Púry a vedoucí katedry trestního práva právnické fakulty Univerzity Karlovy Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., poukázal zejména na skutečnost, že nový trestní zákoník výslovně zakotvil princip ultima ratio – tedy krajní úlohy trestní represe. Ke kriminalizaci se má přistupovat pouze tehdy, není-li možná jiná, méně represivní cesta. Touto cestou v mnohých případech je možnost disciplinárního řízení (místo kriminalizace lékaře) na půdě České lékařské komory. Tato skutečnost byla na kongresu opakovaně zdůrazněna. Tam, kde je to jen trochu možné, usilujeme o předání případu orgány činnými v trestním řízení disciplinárním orgánům České lékařské komory. V této souvislosti navrhujeme i úpravu disciplinárního řádu České lékařské komory tak, aby bylo možno projednat i případy, které se staly před delší dobou než jedním rokem a aby důvodem, proč nelze věc postoupit České lékařské komoře nebyla skutečnost, že případ je již na půdě České lékařské komory promlčen. To by bylo paradoxně v neprospěch trestně stíhaného lékaře, jehož skutek není promlčen podle trestního zákoníku, ale je promlčen podle disciplinárního řádu.
Kromě toho se může každý lékař, který se dostane do takovéto nepříjemné životní situace (a tyto situace se v poslední době nevyhýbají ani přednostům klinik a primářům) obrátit na právní kancelář České lékařské komory, která mu zajistí právní podporu. Nemůžeme zajistit, a ani to není zcela v souladu s posláním České lékařské komory, bezplatnou obhajobu před soudem, ale můžeme zajistit kvalifikovanou právní poradu a v případě, že si to lékař bude přát i doporučení vhodného obhájce a „supervizi případu“. Jsme kdykoli ochotni poskytnout příslušnou judikaturu, nálezy Ústavního soudu, závěry kongresů České lékařské komory, eventuálně další právní i odbornou argumentaci. Stejně tak lze využít bezplatných odborných posudků oborových komisí vědecké rady České lékařské komory.
Žaloby proti zdravotnickým zařízením.
Také běžných žalob proti zdravotnickým zařízením o náhradu škody přibývá. Právníci Svazu pacientů ČR navrhují, aby zdravotnická zařízení odpovídala na principu objektivní odpovědnosti, podobně jako například provozovatelé dopravy. K tomu se zamítavě vyjádřili jak právníci České lékařské komory, tak i významní představitelé české justice. Ve zdravotnictví nelze postavit odpovědnost na principu „odpovídám za výsledek“. Přesto případy odpovědnosti za výsledek existují, v případě škody vzniklé povahou použité věci (léku, přístroje, nástroje, apod.). Výrobce odpovídá pouze za vadný výrobek, poskytovatel zdravotnické služby za každou škodu způsobenou povahou použité věci, byť nešlo o vadný výrobek a šlo o správný a indikovaný postup. Rovněž toto nepovažujeme za šťastné řešení, ale nezbývá, než z něho vycházet a dobře se pro tyto případy pojistit.
Významně narůstá počet žalob na ochranu osobnosti proti zdravotnickým zařízením, které jsou mnohdy úspěšnější, než žaloby o náhradu škody. V žalobě o náhradu škody musí žalobce prokázat nejen porušení právní povinnosti zdravotnického zařízení, ale také příčinnou souvislost s následkem – tedy skutečnost, že nebýt chybného odborného postupu, nedošlo by k úmrtí nebo k újmě na zdraví. V řízení na ochranu osobnosti se začíná uplatňovat právní názor, že pokud chybným postupem zdravotnického zařízení dostal pacient menší šanci na přežití, nebo na rychlejší uzdravení, jde již o odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti. V poslední době žalují zdravotnická zařízení (mnohdy úspěšně), nejen nejbližší členové rodiny zemřelého pacienta, ale například i prarodiče, nebo osoby, které nejsou vůbec v příbuzenském poměru, ale žili se zemřelým ve společné domácnosti. Patrný je i trend žalovat pro nedostatek informací, nedostatečný informovaný souhlas, nebo naopak nedostatek informací k tomu, aby pacient vyslovil platný nesouhlas a podepsal platný revers. Správný postup při získávání informovaného souhlasu od pacienta, ale zejména správný postup lékaře za situace, kdy pacient doporučenou péči odmítá, je nesmírně důležitý. Znám nejméně tři případy, kdy absence řádného reversu vedla k trestnímu stíhání lékaře.
Co s tím?
Základem dobré ochrany je spolehlivé pojištění provozovatele zdravotnického zařízení. Česká lékařská komora zajistila pro své členy VIP pojištění, které je oproštěno od všech, v jiných pojistných smlouvách často typických „pojišťovacích pastí“, kdy zejména ve výlukách z pojistného krytí jsou uvedena ustanovení, která nelze akceptovat. VIP pojištění pro členy České lékařské komory stojí na principu „pokud nebyla škoda způsobena úmyslně nebo pod vlivem návykové látky, pojišťovna ji vždy hradí“. Také ekonomicky je toto pojištění pro členy České lékařské komory poměrně výhodné a lze jej sjednat i komplexně, nejen pro potřeby profesní odpovědnosti.
Podařilo se odmítnout návrhy zdravotnických zákonů, které ve svém důsledku (možná bez záměru) znamenaly naprosto maligní definici pojmů lege artis, neodkladná péče, mlčenlivost a dalších klíčových zákonných pojmů ve zdravotnických zákonech. Tyto zákony odmítlo 80% delegátů sjezdu České lékařské komory.
Česká lékařská komora bude ve spolupráci s novým ministrem zdravotnictví, který tuto spolupráci přislíbil a zahrnul mě do svého poradního kolegia v oblasti zdravotnického práva, usilovat o vhodnější definování těchto klíčových zdravotnických pojmů ve zdravotnických zákonech. Kromě toho budeme usilovat i o příznivější posun odpovědnosti za výsledek, v případě škody způsobené povahou použité věci. Podle našeho názoru by měl odpovídat především výrobce, nikoli poskytovatel zdravotní péče.
K dispozici jsou vzory informovaného souhlasu i informovaného nesouhlasu – reversu a právníci České lékařské komory jsou připraveni kdykoliv v konkrétních případech poskytnout lékařům v tomto směru kvalifikovanou pomoc. Česká lékařská komora pořádá také edukaci v komunikačních kursech, jak řešit konfliktní a nestandardní situace. O tyto kursy je mezi lékaři zájem.
V poslední době se projevuje snaha řešit případné spory s pacienty o náhradu škody nebo ochranu osobnosti, jinou cestou než soudní, zejména tzv. mediací nebo tzv. rozhodčím soudem pro zdravotnictví. Jakákoli rozhodčí řízení a rozhodčí soudy nebo rozhodčí doložky doporučujeme rozhodně odmítnout. Na druhé straně v případech, kdy zdravotnické zařízení uznává svou odpovědnost, je možnost mediace, tak jak ji například navrhuje Liga lidských práv zcela na místě. Případ se pak může vyřešit bez soudu, bez kriminalizace a také bez zbytečné medializace ve sdělovacích prostředcích. Pokud ovšem zdravotnické zařízení odpovědnost (případně chybu) neuznává, tato cesta možná není.
Pracovněprávní podmínky českých lékařů.
Není tajemstvím, že pokud by měly být skutečně přísně a náležitě dodrženy všechny právní předpisy, musela by celá řada českých nemocnic ukončit svou činnost.
Co s tím?
Jde pochopitelně o komplexní společensko-ekonomický problém, který nejsem kompetentní řešit a nelze jej řešit pouze právními prostředky. Za zcela legitimní však považuji požadavek lékařů na přijetí samostatného právního předpisu o odměňování lékařů – zaměstnanců nemocnic. Pokud existuje samostatný právní předpis o odměňování soudců, státních zástupců a některých dalších povolání, není důvodu, proč by nemohl být samostatný právní předpis o odměňování lékařů.
V roce 2008 se prezidentovi České lékařské komory podařilo přispět alespoň k částečně příznivé novele zákona č. 95/2004 Sb., o vzdělávání lékařů a způsobilosti k výkonu povolání, když prosadil, aby do tohoto zákona byla zahrnuta i problematika úhrady za postgraduální vzdělávání (s čímž původně vůbec nikdo nepočítal) a současně prosadil, aby postgraduální vzdělávání lékařů přestalo být považováno za zvyšování kvalifikace, ale bylo považováno za prohlubování kvalifikace, což je z hlediska nároků lékařů, kvalifikačních dohod a mnoha dalších aspektů pro lékaře v postgraduální přípravě podstatně příznivější.
Ve spolupráci s novým ministrem zdravotnictví patrně bude urychlena příprava vyhlášky o personálním vybavení zdravotnických zařízení. Toto vybavení má podle zákona právo kontrolovat nejen Ministerstvo zdravotnictví, ale i Česká lékařská komora. Kontroly mohou být jistě zaměřeny i na zajištění řádného odborného dohledu nad lékaři, kteří nemají specializovanou způsobilost i nad zajištěním dostatečného odpočinku pro lékaře po nočních službách, apod.
Právní postavení soukromých lékařů
Čím je vlastně dána hodnota soukromé lékařské praxe, hodnota nestátního zdravotnického zařízení? Někteří soukromí lékaři se domnívají, že „v kartách“ – tedy v tom, kolik mají zdravotnických dokumentací pojištěnců. Tyto karty však mají hodnotu pouze onoho papíru. Skutečnou hodnotu zdravotnického zařízení tvoří smlouvy se zdravotními pojišťovnami, které zajišťují platby za poskytnutou zdravotní péči. Hodnota zdravotnického zařízení je pak logicky dána tím, zda je zajištěno, že smluvní vztah s rozhodujícími zdravotními pojišťovnami bude trvat, nebo je to vztah pouze dočasný a na jak dlouho je ještě zajištěn. Podle toho také zájemci o nakupování nestátních zdravotnických zařízení (řetězce) hodnotily cenu jednotlivých soukromých ordinací. Jak dlouho vám bude ještě trvat smlouva s rozhodujícími zdravotními pojišťovnami? Je snad dokonce trvalá? Pak je hodnota vašeho zdravotnického zařízení pochopitelně vyšší. Smlouvy s rozhodujícími zdravotními pojišťovnami vám končí za rok? Pak není jistota, že smluvní vztah bude posléze pokračovat a hodnota zdravotnického zařízení je nižší. Existenční nejistota lékařů, kteří mají smlouvu na dobu určitou - a těch je mezi soukromými lékaři naprostá většina - může být i důvodem proč neinvestují do vybavení, apod. Zatím u nás bohužel neplatí volba pojištěnce, ale volba úředníka zdravotní pojišťovny. Pokud zdravotní pojišťovna rozhodne, že nebude se zdravotnickým zařízením ve smluvním vztahu pokračovat po ukončení doby, na kterou je smlouva uzavřena, není zatím právní prostředek, který by ji donutil, aby ve smluvním vztahu pokračovala. Bez ohledu na svobodnou volbu pojištěnců.
Návrhy nových zákonů v rámci tzv. reformy českého zdravotnictví, byly v tomto směru skutečně hrozivé. Měla být zrušena rámcová smlouva a každé zdravotnické zařízení by si dohodlo se zdravotními pojišťovnami „svou individuální smlouvu“. Jak by to dopadlo, je zřejmé – stejně jako když velký odběratel sepíše vzorovou smlouvu pro své „malé dodavatele“ a tato smlouva je všestranně nevýhodná pro malé dodavatele a výhodná pro velkého odběratele a pak „ber nebo neber“. Konečně si těžko představit, že by se velká zdravotní pojišťovna sešla s každým soukromým lékařem a projednávala obsah individuální smlouvy. „Toto jsme připravili, jinou smlouvu s nikým neuzavíráme, tedy opět - ber nebo neber“. Mělo být zrušeno i dohodovací řízení o hodnotě bodu a výši úhrad zdravotní péče s tím, že ceny a úhrady zdravotní péče si opět individuálně dohodne každé zdravotnické zařízení s každou zdravotní pojišťovnou. Pokud nedojde k dohodě do šesti měsíců ode dne účinnosti nového zákona, smlouva předčasně skončí. Na poskytování zdravotní péče budou zdravotní pojišťovny vypisovat „normální tendry“ a kdo nabídne nižší cenu, bude patrně vybrán. Obrovská příležitost pro řetězce a patrně likvidace běžného soukromého lékaře-jednotlivce.
Naštěstí se po velkém úsilím České lékařské komory, podařilo tyto návrhy odmítnout a rád bych věřil, že v této podobě již nebudou znovu žádným ministrem zdravotnictví předkládány.
Další starostí soukromých lékařů je zásadní otázka – léčit nebo šetřit? Regulace úhrad zdravotní péče, limity předepisování léčivých přípravků, limity vyžádané péče, limity objemu výkonů, na jedné straně lékaře nutí k velmi úspornému chování. Požadavek poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, vede k obezřetnosti a tyto dva požadavky se často střetávají. Zdravotní pojišťovna zaujímá stanovisko, že nejde o nic jiného, než o matematický výpočet, že je v pořádku, pokud lékař léčil lege artis, byť překročil stanovené limity a oni pouze uplatní matematickou cestou příslušné srážky z úhrady zdravotní péče. S tím se samozřejmě nelze smířit a jsou již podány první žaloby, v některých případech naopak došlo k uzavření smíru a dohody. Některé zdravotní pojišťovny včas ustoupily. Lékařům se ve většině případů nechce zdravotní pojišťovnu žalovat za situace, kdy nemají uzavřen trvalý smluvní vztah. Pak by to u soudu mohlo být „Pyrrhovo vítězství“.
Co s tím?
Česká lékařská komora dlouhodobě prosazuje trvalý smluvní vztah zdravotnických zařízení se zdravotními pojišťovnami, který by bylo možno ze strany zdravotní pojišťovny ukončit pouze z přesně stanovených důvodů, zejména v případě opakovaného hrubého porušení povinností zdravotnického zařízení. Několik set českých lékařů má již tyto trvalé smlouvy, mnoho tisíc je dosud nemá. Na nerovnoprávné postavení zdravotních pojišťoven a zdravotnických zařízení poukázal v roce 2010 i jeden z nálezů pléna Ústavního soudu České republiky.
Podařilo se zachovat dohodovací řízení o rámcové smlouvě i o cenách zdravotní péče, byť by bylo vhodnější, kdyby byla pro zdravotní pojišťovny závazná a odmítnout návrhy zákonů, které by vedly k velkému zvýhodnění zdravotnických řetězců. Právní kancelář České lékařské komory poskytne každému soukromému lékaři právní podporu a pomoc, včetně vzoru žaloby, proti matematickému uplatnění regulací. Nelze vyloučit, že konečné slovo v těchto případech bude mít Ústavní soud. V oblasti právní úpravy veřejného zdravotního pojištění má Česká lékařská komora ucelenou koncepci nového legislativního pojetí této problematiky, která je podstatně výhodnější pro soukromé lékaře i pacienty. Bude se pochopitelně snažit ji prosazovat, možná však pouze cestou postupných a dílčích kroků, než cestou jediné velké novely.
Právní ochrana lékařů.
Vybudovat si dobré jméno, znamená pro lékaře mnohdy úsilí mnoha let poctivé práce. Pošpinit dobré profesní jméno lékaře lze rychle a snadno. Trestní stíhání lékařů i žaloby o náhradu škody jsou často medializovány s uvedením plného jména, příjmení i místa zaměstnání lékaře. Tomu lze těžko v demokratickém právním státě zabránit. Pokud případ dopadne pro lékaře příznivě, pak již mnohdy není zveřejněn tento příznivý výsledek. V jednacích síních a „předsíních“ soudů, kde probíhají, ať již trestní nebo civilní procesy s lékaři, běžně cvakají fotoaparáty a točí kamery. Tomu nelze nijak zabránit. Druhým problémem, souvisejícím s právní ochranou lékařů, je vyhrožování lékaři a ohrožování lékařů, zdravotních sester, ať již samotným agresivním pacientem, nebo jeho doprovodem, či jinými osobami. Agresivita celé společnosti se poměrně stupňuje a projevuje se to i v nemocnicích, v pohotovostní službě a zejména ve službách na záchrance. Ještě loni byla vražda lékaře, ublížení na zdraví lékaři a vyhrožování lékaři, stejně trestné jako proti komukoli jinému a lékař nepožíval ochrany, které požívá například soudce nebo policista. Jsem přesvědčen, že nebýt tlaku České lékařské komory, nikdo by nikdy do nového trestního zákoníku nezačlenil ustanovení o tom, že nově vražda, ublížení na zdraví a vyhrožování zdravotníkovi při výkonu povolání bude stejně trestné, jako je-li tento čin spáchán na tzv. úřední osobě (dříve veřejném činiteli), například soudci nebo policistovi. Lékař není ani veřejným činitelem, ani úřední osobou, ale pokud jde o tyto trestné činy, požívá stejné právní ochrany jako úřední osoba. Tato právní úprava byla prosazena Českou lékařskou komorou, bohužel však se již nepodařilo prosadit, aby také prostý útok na zdravotníka byl trestným činem, a aby případy vraždy, ublížení na zdraví a vyhrožování se týkaly nejen situace „při výkonu povolání“, ale stejně jako u soudců a policistů též „pro výkon povolání“.
Co s tím?
Právní kancelář České lékařské komory poskytne právní podporu při sporech o ochranu osobnosti, dobrého jména a dobré pověsti lékaře nebo jeho zdravotnického zařízení. Lze žádat zveřejnění odpovědi na zprávy poškozující dobrou pověst, lze také žádat zveřejnění tzv. dodatečného sdělení o tom, že trestně stíhaný lékař byl zproštěn obžaloby, apod. Provozovatel rozhlasového a televizního vysílání nebo vydavatel tisku je povinen odpovědi a dodatečná sdělení zveřejnit. Pokud tak neučiní, lze se obrátit na soud. Vrchní soud v Praze nedávno uložil vydavateli Lidových novin, aby se omluvil dvěma lékařům za nepravdivé údaje, dotýkající se jejich profesní cti. Městský soud v Praze a posléze, v rámci odvolání i Vrchní soud v Praze uložili provozovateli televize Prima povinnost zveřejnit odpověď České lékařské komory na zavádějící reportáže o nečinnosti České lékařské komory ve věci údajně neetického jednání lékařky. Odpověď již byla zveřejněna a České lékařské komoře byly nahrazeny náklady řízení. V tomto trendu se budeme snažit pokračovat, nejen pro ochranu dobré pověsti České lékařské komory, ale v případě potřeby pro ochranu profesní cti a dobré pověsti každého jejího člena.
Je předpoklad, že i nový trestní zákoník bude průběžně novelizován. Budeme se snažit, aby i prostý fyzický útok na zdravotníka byl trestným činem, stejně jako útok na soudce nebo policistu, nikoli pouhým přestupkem. Přísněji trestný by měl být pachatel vraždy, ublížení na zdraví nebo vyhrožování, spáchaném na zdravotníkovi nejen „při výkonu povolání“, ale také „pro výkon povolání“. Předpokládáme, že v tomto najdeme společnou řeč s novým ministrem zdravotnictví a podaří se přesvědčit i ministra spravedlnosti.
Lékařům, kteří by se ocitli v situaci kdy jsou ohrožování, je jim vyhrožováno, nebo na ně byl spáchán fyzický útok, doporučujeme obrátit se na právní kancelář České lékařské komory.
Na téma „Právní postavení českého lékaře“ chceme na jaře roku 2011 uspořádat prestižní kongres ČLK za účasti ústavních činitelů, předních lékařů i právníků a na něm projednat shora uvedené problémy a vyslovit doporučení pro legislativu.
Tento článek pojednává samozřejmě jen velmi stručně o některých, podle mého názoru závažných aspektech právního postavení českého lékaře. Jsem si vědom toho, že právních problémů je mnohem více. Snaha zlepšit právní postavení českého lékaře bude uměním možného a během na dlouhou trať.
článek byl zpracován pro časopis ČLK Tempus medicorum