Osoba pečující o poškozeného není k podání žaloby o náhradu škody na zdraví, resp. o úhradu účelných nákladů spojených s léčením věcně aktivně legitimována
Poměrně převratným z pohledu zavedené praxe je rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.5.2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, kde se Nejvyšší soud ČR vyjádřil k otázce věcné aktivní legitimace k podání žaloby o náhradu škody, resp. o úhradu účelných nákladů spojených s léčením poškozeného, u osoby, která o poškozeného osobně a zdarma pečuje (v praxi se nejčastěji jedná o manžela/manželku poškozeného nebo jinou osobu blízkou). V dosavadní praxi soudy přisuzovaly a pojišťovny těmto osobám hradily z titulu práva na náhradu škody na zdraví odměnu za péči, kterou poškozenému zdarma poskytly, a to jako účelný náklad spojený s léčením. To znamená, že pečující osoba si vypočítala, kolik hodin péče denně poškozenému poskytuje, a podle časového rozsahu služeb a odměny stanovené obecně závaznými právními předpisy pro tento typ služeb si určila výši odměny. S tímto nárokem se tato pečující osoba jako žalobce připojila k žalobě poškozeného o náhradu škody na zdraví.
Nejvyšší soud ČR k tomu konstatuje: Ustanovení § 449 odst. 3 obč. zák. nezakládá nárok jinému, než tomu, komu účelné výdaje v souvislosti s léčením poškozeného skutečně vznikly, a nelze tedy žalobci nahrazovat náklady, které nevynaložil, a to bez ohledu na to, zda by jeho nárok mohl být částečně posouzen podle § 442 odst. 1 obč. zák., jak uvažoval odvolací soud, neboť i vznik skutečné škody ve smyslu tohoto ustanovení předpokládá majetkovou újmu jakožto snížení majetkového stavu žalobce. Samotná okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči poškozené, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák., nýbrž její ocenění peněžní částkou by znamenalo odměnu za práci spojenou s péčí o poškozeného. Přisvědčit nelze ani námitce v dovolání o ušlém výdělku či zisku žalobce, který v důsledku péče o poškozenou byl v rozhodném období pouze minimálně pracovně zapojen. Občanský zákoník upravuje totiž v ustanoveních § 444 až § 449a nároky poškozeného na náhradu škody na zdraví, mezi něž nepatří ušlý výdělek, popř. zisk osob odlišných od poškozeného.
S argumentací Nejvyššího soudu se ztotožnil Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti směřované proti shora citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, když v usnesení ze dne 23.2.2012 sp. zn. II ÚS 22523/2011 uvedl: Ústavní soud musí dát za pravdu Nejvyššímu soudu, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nárok na náhradu škody, který není upraven v zákoně. Tím je v tomto případě míněn nárok stěžovatele, který není přímo osobou poškozenou a nárok uplatňuje s odkazem na § 449 odst. 3 obč. zák., který zakládá možnost uplatnit nárok jiné osobě než poškozenému vůči subjektu odpovědnému za škodu jako samostatný nárok jen tehdy, jde-li o náklady léčení a náklady pohřbu, pokud je vynaložil. Ve vztahu k souzené věci, aby stěžovatel byl věcně aktivně legitimován, musely by být splněny kumulativně dvě podmínky. Muselo by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly stěžovatelem přímo vynaloženy.