K otázce, co lze považovat za účelné náklady spojené s léčením ve smyslu § 449 občanského zákoníku
Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí ze dne 27.3.2012 sp. zn. 25 Cdo 1941/2010 zabývá otázkou, co lze považovat za náklady léčení ve smyslu § 449 občanského zákoníku, přičemž dovozuje následující: Ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. zakládá - jako jeden z nároků ze škody na zdraví upravených v ustanoveních § 444 až § 449a obč. zák. - nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu, nikoliv nákladů, byť skutečně vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou tedy podřaditelné pod § 449 obč. zák., jen jde-li o náklady spojené s léčením poškozeného (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008). Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná občanskoprávní úprava neumožňuje. Samotná okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči poškozenému, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák.
Nejvyšší soud ČR se tímto rozhodnutím vyjádřil k nároku osob, které o poškozeného osobně a zdarma pečují (v praxi se nejčastěji jedná o manžela/manželku poškozeného nebo jinou osobu blízkou). V dosavadní praxi soudy přisuzovaly a pojišťovny těmto osobám hradily z titulu práva na náhradu škody na zdraví odměnu za péči, kterou poškozenému poskytly, a to jako účelný náklad spojený s léčením.